young people report on good examples of collaboration in europe

 

Na první pohled to vypadá jako hudební festival se špatnou reklamou. Holešovické výstaviště je obsypáno dychtivými návštěvníky, kteří se ozlomkrk hrnou do front u stánků s párky, pivem a moravskou pálenkou. Pódium uprostřed mumraje spokojeně vrní v péči zvukařů a čeká na váhavé kroky prvních rockstars. Jenže pak  namísto extravagantních hudebních postaviček přiklopýtá žena v červeném kostýmku, rysy obličeje má sešněrovány do podivně jásavého výrazu.

„První máj slavíme myšlenku komunismu, která je stále živá!“ Dav spokojeně zašumí. „Lidé, kteří jsou v současné době u vlády se nám sice snaží všemožně dokázat, že levice nemá na dnešní politické scéně své místo, ale my víme, že to tak není! Změnit to můžeme již za měsíc v parlamentních volbách! My to dokážeme!“

Kampaň Baracka Obamy hadr. Lidé kolem krátce zajásají. Na delší provolávání hurá jim už nezbývá dech, většina z nich začíná hlasitě kašlat. Průměrný věk návštěvníků prvomájové komunistické sešlosti je kolem 60 let. \(Z toho nechci z toho vyvozovat žádné ukvapené závěry. Jsem si vědoma, že dnešní hyperkorektní způsob vyjadřování zohledňuje nejen problematiku genderovou, ale i věkovou. Hodnotit pak ostatní podle škatulky věk je stejně pomýlené jako bodovat americké prezidenty podle toho, jak pěkné měli zuby. A ano, všichni víme, že Jim Carter by to vyhrál).

Vzhledem k této bariéře, či chcete-li ohleduplnosti, si tedy odpustím postřehy o tom, že účastníci oslav KSČM nemohli být reprezentativním sociologickým vzorkem současného českého levicového myšlení. Anebo si spíš pevně nepřeji, aby dnešní levice vypadala takhle, víte, já se na tu korektnost můžu taky vykašlat.

„Co vy to tu furt fotíte, děvenko?“ ptá se mě paní, která si vedle sebe hrdě naskládala všechny brožurky a letáky, které v areálu nasbírala.

„To je, ehm, víte pro jeden fotografický kurz.“

„Takže to pak budete někde ukazovat?  To mě teda koukejte přestat brát, jinak vám ten parádní přístroj rozbiju!“ A manžel rozhorlené dámy se začíná výhružně sunout směrem ke mně. S omluvami se odporoučím pryč.

Odpolední slunce je horké a nenechavé, lidé se shlukují na tribunách. S fotografováním nepochodím ani tady.

„Šlápla ste mi na nohu!“

„Nefoťte mě!“

„Dávejte pozor na to pivo!“

„A koho teda jako volíte vy?“

Kladla jsem si na srdce, že se nesmím nechat zatáhnout do křiklavých volebních debat.

„Já se ještě úplně nerozhodla, totiž...“ koktám, ale dotyčného pána má odpověď zejvně uchlácholila.  

Pogratuluje mi k tomu, že jsem se přišla podívat na mýtink.

„Mladý se dneska o politiku tolik nezajímaj. To je škoda.“

„To si nemyslím,“ pípnu nesměle.

„No nezajímaj, nemyslete si. Volí jen ty pravicový strany, ale přitom komunisti to nemyslej zle. Těch čtyřicet let totality nebylo nic moc, to je fakt, ale dneska už by to bylo úplně jiný. Bez Sovětskýho svazu za zády bysme tady žádnej totáč neměli, na to vemte jed..“

Přikyvuju a nemusím se k tomu ani nutit. Nesouhlasím se současnou levofóbií mých vrstevníků, kteří sympatizují s TOP 09 a ODS vlastně jen proto, že to dělají jejich kamarádi a spolužáci. Na co číst volební programy? Komunismu je svinstvo, a tak je docela cool zavrhnout veškeré jen trochu doleva problikávající smýšlení, vykašlat se na nějakou pitomou solidaritu a být pravičák a basta!

Na další debatu nemáme čas, rozezní se Internacionála a všichni svorně vstávají a tisknou si ruku na srdce. Tenhle obrázek mě trochu děsí, zkoordinovaný dav vždycky vypadá podivným způsobem zlověstně jako šelma těsně před útokem. Zběsilým pobíháním a cvakáním mezi ztichlými účastníky si vykoleduju jen další nesouhlasné syčení a okřikování, svůj politický nesouhlas jsem tím nevědomky demonstrovala až dost.

Po Internacionále se ujímá slova Jiří Dolejš, poslanec za KSČM. Na úvod omlouvá absenci předsedy Vojtěch Filipa, ale lidem kolem předseda zjevně nijak neschází. Dolejš je jejich miláček, jedno oko má pořád trochu pochroumané z toho, jak ho kdysi napadlo několik odpůrců. Vypadá jako mučedník a dokáže z toho chytře těžit. Právě kolem něj se shlukne ztichlá a pokorná atmosféra, jež doprovází miláčky společnosti a hvězdy. Atmosféra rockového festivalu přece jen není tak vzdálená.

„Dostat se do parlamentu je pro nás nutností! Nenechte svůj hlas propadnout a pomoci tak ODS či TOP 09. Nenapomáhejte stranám, kterým je jedno, jak prožijí svůj život lidé, kteří nevydělávají miliony!“ Jako demagog není Dolejš taky úplně k zahození.

Po skončení své krátké (leč mohutně aplaudované) řeči se Dolejš podepisuje příznivcům, je usměvavý a profesionální.

„Dolejš mi není sympatickej,“ pronese náhle mladík vedle mě. Má na starost stánek s knihami o Kubě. Je mu kolem dvaceti let, má na triku kapelu AC/DC a v jednom kuse kouří.

„A kdo je vám z KSČM sympatickej?“ ptám se překvapeně a v duchu si promítám tváře, na něž se upamatuju.

„No vlastně nikdo. Ale strana vstává pomalu z popela. Někde to začít musí, za pár let už to bude úplně jinde,“ pronese a zapálí si.

Z holešovického výstaviště odcházím s pošlapanýma nohama, úpalem a podivně popletená. Ke komunistické straně mám neodbouratelnou nechuť, kterou ve mně pěstovala rodina, škola a vlastně celé dnešní pojetí dvacátého století, kdy se svět rozřízl na hodný západ a zlý východ. Dějiny střední Evropy, tím myslím i Polsko a Německo, obstojí v tomto černobílém vnímání jako dokonalý příklad toho, jak komunistická ideologie dokázala zdecimovat nejen průmysl a ekonomiku, ale i sebeúctu a sebepřijetí daných národů. Prvomájové slavnosti, které slaví nejen bývalý východní blok, kam patří i Polsko a východní Německo, ale i radikální levice po celém světě, pak vypadají jako bakchanálie čistého zla.

Jenže štítit se všeho, co vypadá jako moc solidární (nedejbože) a tím pádem doleva (ó, hrůzo!) je úplně stejně blbé jako toužit po opětovném znárodnění. Bylo by fajn, kdyby naše generace začala o politice trochu víc přemýšlet – a stačí úplně začít s tím, že si jen přečte volební programy jednotlivých stran. Jen tak potom nenastane kolotoč hysterických reakcí na plánované zavedení školného na vysokých školách, které naplánovala TOP 09, jež volilo tolik mladých lidí - už jen kvůli tomu, že je Schwarzenberg takový štramák.

 

Communism is not dead. Meeting of Communist party supporters in the first of May was a fairly dangerous – mainly if you are really not one of them. I was really surprised many young people are keen on communist ideas. But there is another strong part of youth that blindly conspues everything what seems to be just a little bit left-leaning. I t is probably a heritage of 20th century history in East Europe but I would appreciate if my contemporaries tried to think more about all that stuff. Let's begin just with reading political programs!