young people report on good examples of collaboration in europe

Hey, mein Name ist Nicole König und ich bin fast 16 Jahre alt. Ich wohne heute in Hannover, Deutschland – aber das war nicht immer so.

Zunächst zu meiner Familie: mein Vater ist aus Hannover, meine Mutter dagegen wurde in Torun geboren und hat dann ihre ganze Kindheit und Jungend in Pila, Polen gelebt. Als sie jedoch 19 war und bereits ihr Abitur hatte, entschied sie sich nach Deutschland zu gehen, um dort zu studieren und zu leben. Sie kam also nach Hannover und lernte hier auch meinen Vater kennen. Dann begann sie ihr Studium. Als sie 21 war, wurde ich geboren. Zunächst wuchs ich in Deutschland auf, und wurde von meinen Eltern zweisprachig aufgezogen. Das war gar nicht so einfach, denn ich begann beide Sprachen zu mischen und in einem Satz deutsch und polnisch zu verwenden. Für alle um mich rum war das ziemlich lustig, ich verstand gar nichts mehr.

 

Als ich geboren wurde war meine Mutter mit ihrem Studium noch nicht fertig und von meinem Vater hatte sie sich kurz darauf getrennt, und so kam es, dass sie mich zu meiner Oma nach Polen schickte, um hier in Deutschland in Ruhe ihr Studium beenden zu können. Auf einmal war alles neu für mich. Alles war anders und die Unterschiede der zwei Länder haben sofort auf mich gewirkt, doch es gefiel mir dort. Meine Oma meldete mich in einem Kindergarten an, und ich lernte alles, was Kinder so lernen auf Polnisch. Meine Oma selber war Lehrerin an einer Schule, wo ich sie oft begleitete, was mir riesigen Spaß machte. Alle dort mochten mich und waren sehr nett zu mir. Außerdem war ich nicht das einzige Kindergartenkind, das da rumlief. Manchmal brachten auch die Freundinnen meiner Oma ihre Kinder mit, und die waren alle in meinem Alter, na ja ok ein bisschen älter, aber wir verstanden uns trotzdem alle gut und wurden Freunde. Insgesamt waren wir 10 Kinder. So lernte ich auch meine beste Freundin Iza kennen, welche zufällig die Tochter der besten Freundin meiner Oma war. Die Erwachsenen trafen sich sehr oft alle zusammen und immer nahmen sie uns mit. Wir spielten alle zusammen und hatten immer Spaß, egal was wir auch taten. Am schönsten war es, draußen zu sein und mit den anderen Kinder aus dem Viertel zu spielen, dann waren wir immer richtig viele Kinder. Auch in den Ferien verbrachten wir die Zeit zusammen, denn da organisierten die Erwachsenen immer so etwas wie unsere private Ferienfreizeit. Jedes mal fuhren wir ans Meer, weil wir es so liebten zu segeln – das war das Größte für uns. Und jedes Mal passierten uns die unglaublichsten Sachen. Den Rest des Sommers waren wir dann meistens im Garten unserer „Tante“ – sie war natürlich nicht wirklich unsere Tante, sondern die Mutter einer unserer Freundinnen, aber alle nannten sie Tante. Ihr Garten war das reinste Paradies. Er war groß, überall waren Bäume zum Klettern, alle möglichen Früchte wuchsen dort und ein kleines Haus war auch dort. Wir waren dann immer den ganzen Tag dort und wenn es abends Zeit war, nach Hause zu gehen, bettelten wir jedes Mal darum, in dem kleinen Häuschen übernachten zu dürfen. Meistens durften wir es dann.

 

So verbrachte ich meine Kindheit dort, bis meine Mutter mit Studieren fertig war und mich wieder nach Deutschland holte, da war ich ca. 4 Jahre alt. Damals verstand ich natürlich noch nicht, was passiert, denn für mich war Polen zu meiner Heimat und meine Oma, ihre Freunde und vor allem ihre Kinder zu meiner Familie geworden. Aber ich musste zurück. Anfangs war ich völlig verängstigt, denn ich hatte tatsächlich über die Zeit die deutsche Sprache verlernt. Als meine Mutter mich dann in einem Kindergarten anmeldete und zum ersten Mal hinbrachte, wollte ich gar nicht dort bleiben, denn ich verstand die Kinder nicht und sie waren auch ganz anders als die Kinder in Polen. Dort kamen sie alle auf mich zu und redeten mit mir und fragten, ob ich nicht mit ihnen spielen möchte, doch hier war es genau andersrum. Ich setzte mich in eine Ecke und schmollte, und keiner sprach mit mir. Sie sahen mich nur an. Irgendwann, nach einigen Tagen besagten Ablaufs, kam jedoch ein Mädchen auf mich zu. Greta. Sie ist bis heute meine Freundin. Sie sprach mich also an, und mittlerweile hatte ich mich an die deutsche Sprache auch wieder gewöhnt. Ich verstand sie also halbwegs, aber wir brauchten nicht viele Worte, denn wir verstanden uns auch so. Ab da machten wir einfach alles zusammen, und unsere Mütter wurden ebenfalls Freundinnen. Greta und ich spielten jeden Tag zusammen, und wie sich rausstellte, wohnte sie auch noch ganz in meiner Nähe, so dass wir uns immer auf dem Spielplatz zwischen unseren beiden Wohnhäusern trafen.

 

Ich hatte zwar viel Spaß mit Greta, doch trotzdem vergaß ich nicht meine Freunde in Polen, welche ich sehr vermisste. Also beschloss meine Mutter, mich in den Ferien wieder zu meiner Oma zu lassen. Ich freute mich riesig und als ich dort ankam, war wieder alles wie früher. Alles war irgendwie lockerer, und wir spielten so, als wäre ich nie weggewesen, obwohl sie mir jetzt natürlich viel mehr Aufmerksamkeit schenkten. Ich meine wie viele polnische Kinder hatten schon eine Freundin, die aus Deutschland kommt, der man das aber nicht anhörte. Außerdem wollten sie einfach alles wissen, wie es dort war, wie es aussah, wie die Kinder dort waren – eben alles, was ein Kind von 5 Jahren so interessiert. Ich erzählte ihnen alles, was sie wissen wollten, und fand es einfach nur toll, wieder bei ihnen zu sein. Doch leider musste ich immer wieder zurück, und jedes Mal war ich irrsinnig traurig darüber, weil ich mich in Polen so wohl fühlte. Irgendwann jedoch musste ich mich einfach daran gewöhnen, dass ich jetzt in Deutschland leben würde und dass ich meine polnischen Freunde und Verwandte nur noch in den Ferien sehen würde. Und trotzdem war das immer mit die schönste Zeit für mich.

 

Als ich sechs war wurde ich eingeschult. Zu meinem Glück kam ich mit Greta in eine Klasse. Wir wurden beste Freundinnen und lernten zusammen noch viele andere Kinder kennen, und langsam hörte ich auf, soviel an meine Freunde in Polen zu denken, denn ich konnte nur noch zwei Mal im Jahr nach Polen fahren. Als ich älter wurde, merkte ich immer mehr wie sehr sich die beiden Länder unterscheiden und trotzdem ähneln, und auf die Frage, die mir viele Menschen stellen, wo ich mich wohler fühle und ob ich mich eher als Deutsche oder als Polin fühlte, wusste ich nie eine Antwort, obwohl ich natürlich genau wusste, dass meine eigentliche Heimat Deutschland war.

 

Bis heute fahre ich immer noch sehr gerne nach Polen und besuche meine Freunde und Familie dort. Wir verstehen uns immer noch alle so wie früher und fahren immer noch zusammen ans Meer – in Polen fühle ich mich immer so, als wäre ich nie weggewesen. Wenn ich dann wieder nach Hause komme, weiß ich immer, dass hier alle meine Freunde und auch Greta, mit der ich zwar nicht mehr auf eine Schule gehe, die ich aber trotzdem jeden Tag sehe, auf mich warten und dass ich hier wirklich zu Hause bin.  Man gewöhnt sich daran, hier zu leben, passt sich an, und vergisst seine polnischen Wurzeln für einen Moment, aber wenn man dann mal dort ist, anfängt, wieder Polnisch zu reden, mit den Leuten dort Zeit zu verbringen und dort viele Dinge erlebt, erinnert man sich wieder daran, wie schön es ist, eine zweite Heimat zu haben.

 

Hej, nazywam się Nicole König i mam prawie 16 lat. Mieszkam dziś w Hanowerze, czyli w Niemczech, ale nie zawsze tak było.

Na początek parę słów o mojej rodzinie: mój tata pochodzi z Hanoweru, moja mama urodziła sie natomiast w Toruniu i całe swoje dzieciństwo oraz młodość spędziła w Pile. Gdy miała 19 lat i zdała maturę, zdecydowała się jednak wyjechać do Niemiec, by tam studiować i mieszkać. W Hanowerze poznała mojego tatę i rozpoczęła studia. Urodziłam się, gdy ona miała 21 lat. Najpierw dorastałam w Niemczech, gdzie byłam przez moich rodziców dwujęzycznie wychowywana. To nie było wcale takie łatwe, gdyż zdarzało się, że w nawet jednym zdaniu potrafiłam mieszać dwa języki. Wszystkich to śmieszyło to, a ja nie rozumiałam nic więcej.

Kiedy się urodziłam, moja mama była wciąż w trakcie studiów. Rozstała się także z moim ojcem. By móc skończyć studia w Niemczech, wysłała mnie do Polski do mojej babci. Wszystko było tam dla mnie zupełnie nowe i całkiem inne, mimo to bardzo mi się podobało. Babcia zapisała mnie do przedszkola, gdzie uczyłam się wszystkiego, czego uczą się polskie dzieci. Była nauczycielką i często odwiedzałam ją w szkole, w której uczyła, co sprawiało mi wiele radości. Wszyscy mnie tam lubili i byli dla mnie mili. Poza tym nie byłam jedynym przedszkolakiem, który tam biegał. Czasami koleżanki mojej babci również przyprowadzały ze sobą swoje dzieci. Były one w moim wieku, może trochę starsze, lecz mimo to bardzo dobrze się rozumieliśmy i szybko zostaliśmy przyjaciółmi. W sumie była nas dziesiątka. Tak poznałam też moją najlepszą przyjaciółkę Izę, która – tak się złożyło – była córką najlepszej przyjaciółki mojej babci. Spotykały się one więc często, zawsze zabierając nas ze sobą. Bawiłyśmy się wszystkie razem i nigdy nie było nudno, nieważne, co robiłyśmy. Najprzyjemniej było jednak spędzać czas na dworze wraz z innymi dziećmi z okolicy. A było ich naprawdę wiele. Również w czasie ferii spęzałyśmy czas razem, gdyż dorośli organizowali dla nas coś na kstałt prywatnych kolonii. Za każdym razem jechaliśmy nad morze, ponieważ tak bardzo lubiliśmy żeglować. I każdego roku przytrafiały nam się najbardziej niesamowite rzeczy. Resztę lata spędzaliśmy najczęściej w ogrodzie naszej „cioci” – oczywiście nie była to nasza prawdziwa ciocia, tylko mama naszej koleżanki, ale wszyscy nazywali ją „ciocią”. Jej ogród był najprawdziwszym rajem. Był on duży i wszędzie rosły drzewa, po których można było się wspinać i które poza tym dawały wszystkie możliwe owoce. Stał tam też mały domek. Całe dnie spędzaliśmy zatem na zewnątrz, a kiedy zapadał zmrok i przychodził czas, by iść do łóżka, prosiliśmy zawsze, byśmy mogli nocować w tym małym domku. I najczęściej mogliśmy.

W ten sposób płynęło moje dzieciństwo, dopóki mama nie ukończyła studiów i nie zabrała mnie z powrotem do Niemiec. Miałam wtedy cztery lata. Wówczas nie rozumiałam oczywiście, co się stało, ponieważ dla mnie to Polska była ojczyzną, a babcia i moi tutejsi przyjaciele stali się moją rodziną. Musiałam jednak wrócić z powrotem. Na początku byłam bardzo przestraszona, ponieważ w ciągu tego czasu moja znajomość języka niemieckiego znacznie się pogorszyła. Kiedy moja mama po raz pierwszy zaprowadziła mnie do niemieckiego przedszkola, wcale nie chciałam tam zostać, ponieważ nie rozumiałam innych dzieci. Były one poza tym inne niż dzieci w Polsce. Tam wszystkie od razu chciały się ze mną zaprzyjaźnić, zagadywały mnie i pytały, czy chcę się z nimi bawić. Tutaj wyglądało wszystko zupełnie inaczej. Siedziałam sama w kącie i się dąsałam. Nikt nie chciał ze mną rozmawiać, wszyscy mi się tylko przyglądali. Pewnego dnia podeszła do mnie jednak jedna z dziewczynek. Była to Greta, która do dziś jest moją przyjaciółką. Zaczęłyśmy ze sobą rozmawiać i z czasem znów przyzwyczaiłam się do języka niemieckiego. Na początku rozumiałam ją jedynie częściowo, ale właściwie nie potrzebowałyśmy wiele słów, by się zrozumieć. Od tamtej pory wszystko robiłyśmy razem. Nasze mamy też się ze sobą zaprzyjaźniły. Greta i ja spędzałyśmy każdy dzień razem, a jak się wkrótce okazało, mieszkała ona tuż koło mnie, więc spotykałyśmy się zawsze na placu zabaw pomiędzy naszymi domami.

Mimo że bardzo lubiłam Gretę, nie zapomniałam o swoich przyjaciołach w Polsce, za którymi bardzo tęskniłam. Moja mama postanowiła więc, że ferie mogę spędzać u babci. Ogromnie się z tego ucieszyłam, a kiedy tam przejechałam, wszystko było jak kiedyś. Bawiłam się z moimi polskimi przyjaciółmi tak, jakbym nigdy stamtąd nie wyjechała, choć teraz naturalnie poświęcali mi oni jeszcze więcej uwagi. Chcieli wiedzieć, jak jest w Niemczech, jak tam wszystko wygląda, jakie są dzieci – interesowało ich po prostu wszystko, co może zainteresować pięciolatka. Opowiadałam im cierpliwie o wszystkim,  ciesząc się, że mogę być z nimi. Gdy ferie się kończyły, musiałam wracać z powrotem i za każdym razem byłam z tego powodu bardzo smutna, ponieważ tak dobrze czułam się w Polsce. W końcu byłam jednak zmuszona przyzwyczaić się, że teraz mieszkam w Niemczech i moich polskich przyjaciół oraz krewnych będę widywała tylko parę razy do roku. Pomimo to wizyty w Polsce były dla mnie zawsze przepięknymi momentami.

 

Kiedy miałam 6 lat, poszłam do szkoły. Na szczęście trafiłyśmy z Gretą do tej samej klasy. Byłyśmy najlepszymi przyjaciółkami i poznałyśmy razem wiele nowych osób. Powoli przestałam tak dużo myśleć o moich przyjaciołach w Polsce, zwłaszcza że tak rzadko mogłam ich odwiedzać. Im byłam starsza, tym coraz wyraźniej dostrzegałam, jak bardzo różni się życie w obu krajach i jak jednocześnie jest do siebie podobne. Na zadawane przez wiele osób pytanie, gdzie jest mi lepiej i czy czuję się bardziej Polką, czy Niemką, nigdy nie znałam odpowiedzi. Choć oczywiście dokładnie wiedziałam, że moim rzeczywistym domem były Niemcy.

Do dziś z przyjemnością jeżdżę do Polski i odwiedzam tam rodzinę oraz przyjaciół. Rozumiemy się cały czas tak samo dobrze jak kiedyś i w dalszym ciągu jeździmy wszyscy razem nad morze. W Polsce czuję się zawsze tak, jakbym nigdy stamtąd nie wyjeżdżała. A kiedy z powrotem wracam do domu, wiem zawsze, że moi przyjaciele tutaj, jak również Greta, z którą już wprawdzie nie chodzę do szkoły, a którą mimo to codzennie widzę, zawsze na mnie czekają i że to tutaj tak naprawdę jestem w domu. Przyzwyczaiłam się do życia w Niemczech i czasami zapominam na chwilę o swoich polskich korzeniach. Ale kiedy przyjeżdżam do Polski, zaczynam mówić po polsku, spotykam się ze znajomymi i spędzam z nimi czas, od razu przypominam sobie, jak to pięknie jest mieć drugą ojczyznę.

Ahoj, jmenuji se Nicole König a je mi necelých 16 let. Bydlím v Hannoveru, v Německu – ale ne vždycky to tak bylo.

Nejdřív něco k mé rodině: můj táta je z Hannoveru, moje máma se ale narodila v Toruni a celé svoje dětství a mládí strávila v Pile, v Polsku. Když jí bylo 19 a měla už hotovou maturitu, rozhodla se jít studovat a žít do Německa. Přestěhovala se tedy do Hannoveru a poznala tady mého tátu. Začala studovat. Když jí bylo 21, narodila jsem se já. Nejprve jsem vyrůstala v Německu a rodiče mě vychovávali dvojjazyčně. Nebylo to vůbec tak jednoduché, protože jsem začala oba jazyky míchat dohromady a v jedné větě jsem používala polštinu i němčinu. Pro všechny kolem to bylo docela legrační, já už nerozuměla ničemu.

 

Když jsem se narodila, máma ještě nebyla se studiem hotová, navíc se zanedlouho rozešla s mým tátou, a tak se rozhodla mě poslat k babičce do Polska, aby tu v Německu mohla svoje studium v klidu dokončit. Všechno pro mě bylo najednou nové. Všechno bylo jiné a rozdíly mezi oběma zeměmi na mě začaly okamžitě působit, ale líbilo se mi tam. Babička mě přihlásila do školky a já se učila všechno, co se tak děti učí, polsky. Babička byla sama učitelkou na jedné škole, kam jsem ji často doprovázela, to mě moc bavilo. Všichni mě tam měli rádi a byli ke mně moc milí. Kromě toho jsem nebyla jediné dítě ze školky, které tam kolem pobíhalo. Někdy vzaly i kamarádky mé babičky své děti s sebou a ti byli všichni v mém věku – no dobře, trošku starší, ale i přesto jsme si všichni dobře rozuměli a stali se kamarády. Celkem nás bylo deset. Tak jsem poznala i svou nejlepší kamarádku Izu, která byla náhodou dcera nejlepší kamarádky mé babičky. Dospělí se setkávali velmi často a vždy nás brali s sebou. Hráli jsme si společně a dobře se bavili, ať už jsme dělali cokoli. Nejkrásnější bylo být venku a hrát si s ostatními dětmi ze čtvrti, to nás pak bylo už vážně hodně. Čas jsme spolu trávili i o prázdninách, protože v tu dobu pro nás dospělí vždy organizovali něco jako soukromé prázdninové volnočasové aktivity. Pokaždé jsme jeli k moři, protože jsme všichni milovali plachtění – to pro nás byl ten největší zážitek. A pokaždé se děli neuvěřitelné věci. Zbytek léta jsme pak byli většinou na zahradě naší „tety“ – nebyla samozřejmě tak docela naší tetou, byla to máma jedné z našich kamarádek, ale všichni jsme jí říkali teto. Její zahrada byla vyloženě rájem. Byla velká, všude byly stromy k lezení, rostly tam nejrůznější plody a byl tam i malý domek. Byli jsme tam vždycky celý den, a když byl večer čas jít domu, žadonili jsme vždycky, abychom směli přespat v tom malém domku. Většinou jsme směli.

 

Tak jsem tam trávila své dětství, až do doby, kdy moje máma dokončila své studium a vzala si mě zpátky do Německa, to mi byly asi čtyři roky. Tenkrát jsem samozřejmě ještě nerozuměla, co se děje, protože Polsko se stalo mým domovem a moje babička, její kamarádi a především jejich děti mou rodinou. Ale musela jsem zpátky. Ze začátku jsem byla celá vystrašená, protože jsem se za ten čas úplně odnaučila německy. Když mě pak máma přihlásila do školky a poprvé mě tam vzala, nechtěla jsem tam vůbec zůstat, protože jsem těm dětem nerozuměla a byly taky úplně jiné než ty polské. Tam ke mně všechny přišly a začaly si se mnou povídat a ptaly se mě, jestli si s nimi nechci hrát, tady to bylo úplně obráceně. Sedla jsem si do rohu a durdila jsem se a nikdo se se mnou nebavil. Všichni se na mě jen koukali. Někdy, po pár podobných dnech, ke mně přece jenom přišla jedna holka. Greta. Dodnes jsme kamarádky. Oslovila mě, mezitím jsem si znovu zvykla i na němčinu. Rozuměla jsem ji tedy tak napůl, ale nepotřebovaly jsme mnoho slov, protože jsme si rozuměly i tak. Od té doby jsme dělaly všechno společně a naše mámy se staly taky kamarádkami. Hrála jsem si s Gretou každý den a jak se ukázalo, bydlela nedaleko, takže jsme se setkávaly vždy na hřišti mezi našimi domy.

 

S Gretou jsem si sice užila spoustu zábavy, ale přesto jsem nezapomněla ani na své kamarády v Polsku, po kterých se mi moc stýskalo. Moje máma se proto rozhodla poslat mě na prázdniny zase k babičce. Hrozně jsem se těšila, a když jsem tam přijela, bylo všechno jako dřív. Všechno bylo úplně bezprostřední, hráli jsme si spolu, jako bych ani nikdy nebyla pryč, i když mi teď věnovali samozřejmě víc pozornosti. Myslím tím – kolik polských dětí už mělo kamarádku z Německa, na které to ale nešlo poznat. Kromě toho chtěli všechno vědět, jaké to tam bylo, jak to vypadalo, jaké tam byly děti – prostě všechno, co tak může pětileté dítě zajímat. Všechno jsem jim vyprávěla a byla jsem nadšená, že jsem zase s nimi. Bohužel jsem ale zase musela zpátky a vždycky jsem kvůli tomu byla šíleně smutná, protože jsem se v Polsku cítila skvěle. Někdy jsem si ale musela zvyknout, že teď musím žít v Německu a že své polské kamarády a příbuzné uvidím už jen o prázdninách. S nimi to pro mě byla přesto vždycky nejhezčí doba.

 

Když mi bylo šest, začala jsem chodit do školy. Naštěstí jsem byla s Gretou ve stejné třídě. Staly jsme se nejlepšími kamarádkami a poznaly společně ještě spoustu dalších dětí, a pomalu jsem tak přestávala myslet tolik na svoje polské kamarády, protože do Polska jsem mohla jen dvakrát do roka. Když jsem byla starší, všímala jsem si pořád víc, jak moc se ty dvě země liší a přesto jsou si podobné, a na otázku, kterou mi kladlo mnoho lidí, kde se cítím lépe a jestli si připadám spíše jako Němka nebo Polka, jsem nikdy nedokázala odpovědět, i když jsem samozřejmě úplně věděla, že mým domovem je vlastně Německo.

 

Dodnes jezdím do Polska velmi ráda a navštěvuji tam svoje kamarády a svou rodinu. Rozumíme se všichni tak jako dřív a pořád jezdíme společně k moři – v Polsku se vždycky cítím, jako bych nikdy ani nebyla pryč. Když se pak vrátím domů, vždycky vím, že tu na mě čekají všichni mí kamarádi, včetně Gréty, s kterou už sice nechodím do jedné školy, ale i přesto ji vidím každý den, a že jsem tu opravdu doma. Člověk si zvykne tu žít, přizpůsobí se, na chvilku zapomene na své polské kořeny, ale když je zase tam, začne znovu mluvit polsky, tráví tam čas s kamarády a zažije toho spoustu, vždycky si vzpomene, jak je krásné mít druhý domov.