young people report on good examples of collaboration in europe

Jedním z nejlepších příkladů česko-polské kulturní spolupráce je divadelní představení Těšínské niebo. Barvité pásmo z historie Těšína, doplněné písněmi Jarka Nohavici, proslavilo tamní divadlo a v květnu proběhla jeho obnovená premiéra. „Historie česko-polských vztahů je mnohdy složitý problém, ale mou odpovědí je Těšínské niebo,“ tvrdí režisér představení Radovan Lipus.

Pane režisére, s Těšínským niebem jste projeli téměř celé Polsko i Českou republiku. Lišily se reakce diváků?

Snad jen v tom, že Poláci si občas stěžovali, že je v představení příliš mnoho češtiny, a Češi zase naopak. Přitom je použití obou jazyků naprosto vyvážené. Ale jinak reagovali diváci dost podobně, velice emotivně a dojatě, což se týká i samotných Těšíňanů. Ti mají jen tu nezpochybnitelnou výhodu, že bez potíží rozumějí všem třem jazykům – tedy češtině, polštině, i tamnímu nářečí 'po naszymu'.

Chtěli jste tedy upozornit na kulturní bohatost Těšínska? Forma představení na to ukazuje.

Těšínsko je komplikovaný region. Po staletí se tu neustále měnily vlády i země, pod které Těšínsko spadalo. Zdejší obyvatele to přirozeně výrazně ovlivnilo. Navíc ten kraj není dobrodružný jen politicky, ale i geograficky. V okolí Těšína stojí mimořádný počet dřevěných kostelů, k tomu spousta zalesněných kopců, kde například v pralese Mionší tlejí staleté jedle, kde pramení potoky, kde dýcháte čistý vzduch. A o pár kilometrů dál už panuje nejtvrdší industriál Třineckých železáren. Ale to představení jsme nedělali s nějakým primárně vzdělávacím záměrem, prostě jsme se pro to všichni nadchli, těžko dnes ukazovat na jeden důvod.

Ale vy jste se proslavil především Šumnými městy. Máte zálibu v podobných nenásilně vzdělávacích pořadech? 

Ne, opravdu jsem žádnou svou věc nedělal s tím, abych někoho vzdělával a poučoval. Jen mě mrzí, že lidé znají posledního vítěze reality show, jména všech hvězdiček, které se účastní televizních soutěží ve vaření, ale už ne jména těch, kteří dali tvar ulicím, po kterých chodí, postavili domy, ve kterých bydlí, chrámy, ve kterých se modlí. Tohle je zkrátka můj způsob vidění světa, který se promítá i do mé práce.

Jak vůbec vznikl nápad nazkoušet a uvést Těšínské niebo?

S tou myšlenkou přišla básnířka Renata Putzlacher, která - ač rodačka z Českého Těšína - má  polské občanství a byla spoluautorkou  a dramaturgyní Těšínského nieba. Ona mě oslovila a já rád souhlasil. Už dřív jsem měl totiž několik nabídek z Těšína a nikdy to z nějakého důvodu nevyšlo, ale Těšínské niebo jsem prostě vzít musel. Začali jsme se tedy scházet po kavárnách a vytvářet kostru představení, pak jsem přišel s nápadem angažovat Tomáše Kočka jako aranžéra písní. Pamatuji si například, jak jsme pozdě večer seděli s Renatou v kavárně hotelu Piast a přehrávali jsme si úvodní scénu představení, v níž těšínské budovy jakoby ožívají a tančí. Vypadali jsme asi zvláštně, ale naštěstí to bylo někdy kolem Silvestra, takže si nás nikdo moc nevšímal.

Takže pro vás bylo osvěžující pracovat se souborem v Českém Těšíně?

Ano, z obou souborů – českého  i polského, jsem cítil výjimečnou energii a nadšení. Existují velká divadla se zlatými portály a  jsou malá nebo oblastní divadla. Ale i v těchhle malých divadlech můžete velmi často vidět veliká představení. Já jsem kvůli Těšínskému niebu tenkrát odmítl hostování ve Vinohradském divadle, protože už jsem slíbil účast v Těšíně. Ale to není samozřejmě nic proti Vinohradskému divadlu, stejně tak bych přece nedal košem jemu kvůli nabídce nějakého cizího divadla a neřekl bych: 'Promiňte, jedu do Paříže.' Prostě si myslím, že sliby, smlouvy a dané slovo se mají dodržovat.

Jak na představení reagovali samotní herci?

Zprvu trochu rezervovaně, ale jejich pochybnosti se týkaly spíš formy než tématu. Ve scénáři nejsou téměř žádné klasické dramatické postavy, které by vystupovaly v celé hře, leda snad budovy nebo řeka. Jenže pak měli problém, jak zahrát třeba rotundu. Ale dost záhy se i herci pro Těšínské niebo nadchli a na jevišti je to, doufám, vidět.

Zdálo se mi, že jste se při obsazování snažili vycházet z národnostních dispozic jednotlivých herců. Jako by polsky hovořili správní chlapi a éterické ženy, česky zase spíš komičtější postavy.

Tuhle snahu jsme určitě neměli. Samozřejmě to tak může působit, ale to je dáno spíše asociacemi, které polština a čeština vzbuzují. Při obsazování jsme vycházeli spíš z osobních dispozic herců. Například Klaudiusz Szymiczek je míšenec, proto jsme mu svěřili roli prvního černocha v Těšíně, a zároveň na tom není úplně nejlépe se zpěvem. Tak jsme ho nechali raději rapovat a bylo to. Nebo Kajetán Písařovic, má židovské kořeny, takže do své role vnesl ten židovský prvek naprosto nenásilně, přirozeně a autenticky.

Zaměřili jste se záměrně na to, abyste poukázali na etnickou rozmanitost Těšínska?

Jak už jsem říkal, Těšínsko si prošlo mnoha politickými změnami, s čímž souvisí právě i národnostní rozmanitost. Například ještě před druhou světovou válkou byli i pro Těšínsko zcela zásadní právě Němci a Židé. Chtěli jsme na to upozornit Čechy a Poláky, kteří se dodnes handrkují o kousek půdy, jako by byl odjakživa jenom jejich. Vůbec si neuvědomujeme, jak je náš stát nyní nepřirozeně národnostně osekán. Němci vyvraždili Židy, my jsme vyhnali Němce a teď už nejsme ve společném státě ani se Slováky. Poláci na Těšínsku jsou tak vlastně poslední homogenní národnostní menšinou v České republice.

Vám se ale podařilo sblížit Čechy s Poláky už v rámci Těšínského divadla, že?

Těšínské divadlo je unikátní. Má dvě oddělené scény, českou a polskou, které před námi ještě nikdo před námi takto nepropojil. Jen v představení Edith a Marléne na české scéně vystupovala polská herečka Malgosia Pikus, ale jinak se herci obou scén potkávali pouze u výplatního okénka. My jsme se v Těšínském niebu rozhodli angažovat šest herců z každé scény a vytvořit z nich celistvý soubor. Snad se to podařilo.

Proč vás tedy financovaly jen české subjekty, tedy Ministerstvo kultury a Třinecké železárny?

Nežádali jste o finanční spolupráci také polskou stranu?

Tohle jde mimo mě, já se k představení dostal, až když byla otázka financí vyřešena. Ale Těšínské divadlo financuje kraj, pouze pro náročnější projekty – a chtěl bych říct, že jich je v Těšíně víc, a nákladnějších než Těšínské niebo – se hledají další investoři. Zde pomohly právě Třinecké železárny.

Jak se vám pracovalo s Jarkem Nohavicou?

Výborně. Dal nám totiž své písně zcela a bez podmínek k dispozici a pouze zpovzdálí nadšeně sledoval, co s nimi děláme. Nikoli se snahou o nějakou cenzuru, ale s upřímným zájmem. Proto s nimi mohl Tomáš Kočko nakládat naprosto svobodně, hodně jsme se o aranžích bavili, ale byla to opravdu naše práce. Přesto pro nás bylo největší odměnou, když po poslechu písně Petěrburg, kterou zpívá Ryszard Malinowski, Jarek prohlásil, že tu píseň psal vlastně pro Ryszarda, že ji zpívá mnohem lépe než on sám.

Nohavicovy písně jsou možná největším lákadlem Těšínského nieba. Nevyčítal vám někdo, že se na Nohavicovi přiživujete?

To je přece absurdní. Stejně tak byste mohli klidně říct, že se Nohavica přiživuje na Těšíně! To město je pro něj zásadní, on je oživil a proslavil, ale také sám z Těšína čerpá, do jisté míry si na něm vybudoval svůj obraz a slávu. Ale Nohavica přece nepostavil Piastovskou věž nebo Larischův palác. Takže s podobnou výtkou jsem se nesetkal a pokud vím, ani nikdo ze spolupracovníků. On to totiž Nohavica je i není. Tomáš Kočko jeho písně opravdu výrazně upravil. Jsem strašně rád, že jsem si ho vybral, protože jeho aranže znějí skvěle a vesměs byly přijaty hned napoprvé. A v tu chvíli se vydáváte dost všanc, protože  diváci třeba přijdou na Nohavicovy písně, ale nedostanou je takové, jak je znají. Takže s využitím Nohavicových písní jsme šli trochu paradoxně naopak do velkého rizika, že nás právě kvůli němu mnozí ortodoxní fanoušci zavrhnou.

Prý plánujete obnovenou premiéru, je to pravda?

Ano, dvě herečky se vracejí z mateřské, tak jsme se k Těšínskému niebu vrátili. Budeme hrát i v Praze, 6. a 7. června na Vyšehraní. Další termíny jsou na webu www.tdivadlo.cz/tn .Musím říct, že jsem měl z takzvaných „oprašovacích zkoušek“ letos na začátku roku trochu obavy, jestli nepojedu do Těšína křísit nějakou mrtvolu, ale představení si kupodivu žilo svým vnitřním  životem, jako ponorná řeka, která si po ty dva roky plula kdesi pod povrchem. Udělalo mi to radost, protože jsem se kdysi původně domníval, že si Těšínské niebo zahrajeme tak dvacetkrát v Těšíně a půjdeme od toho, že to nikoho jiného nemůže zajímat, že se to jinde hrát nedá. A přitom jsme odehráli dosud už asi 115 repríz v Praze, Varšavě, Lodži, Bialsko-Biale, Brně, Hradci Králové…. Zřejmě se to představení dotýká něčeho obecně lidského, co je v nás všech.

Vy sám z Těšínska pocházíte, ovlivnil vás váš původ při režírování této inscenace?

Samozřejmě. Výhodou je už minimálně to, že člověk nepotřebuje pronikat k místům o nichž se hraje a zpívá, protože tam prostě vyrůstal. Při vytváření Těšínského nieba jsme zúročili spoustu našich životních situací, vzpomínek, zážitků a textových fragmentů, například úryvky básní Renaty Putzlacher či verše ze scénáře Šumných měst. Dá se říci, že jsme materiál na Těšínské niebo sbírali po celý život.

A máte pocit, že vás původ v dobrém slova smyslu ovlivnil i v životě?

Ano, Těšínsko je opravdu mimořádně inspirativní, čerpám z něho jak v práci, tak i v životě. Vlastně až po odchodu na vysokou školu jsem si uvědomil, že dvojjazyčné nápisy na ulicích nejsou běžné, že v každém městě vedle sebe nestojí česká a polská škola, což mi přišlo naprosto přirozené a normální. Dalo mi to úplně jiný náhled na svět. Jsem rád, že jsem z Těšínska.